Úvaha aneb Proč nechtít být jedináčkem?

14. prosince 2008 v 16:47 | Lollinka |  Úvahy
Myslím, že jsem se vypsala, ale mohli byste si to přečíst, mohli byste se zkusit vžít do mé role... Asi je to dlouhé, ale možná to někomu pomůže do života :,)

Úvaha o sourozencích.

Mám sestru a bratra, vždycky jsem si přála být jedináček. A to se mi splnilo, teď jedináčkem vlastně jsem. A o tom vám tady chci povídat.

Když nás doma bylo ještě všech 5 - já, sestra, bratr, máma, táta, tak to nebylo lehké. Oni měli kapesné 400 Kč. Já 100 Kč. Sestra byla a je o 10 let starší, bratr o 7 let. Nikdy jsme si spolu moc nepovídali, nesmáli se spolu. Když jsem byla malá, občas jsme hrávali hry a oni si se mnou hráli. Rostla jsem ale a zájem o mě se v nich začal ztrácet. Bavili se jenom oni dva spolu, smáli se, dokázali se i obejmout, mě ani jeden z nich objímat nechtěl. Byla jsem zkrátka malá sestra. Bavili se spolu, třeba o škole, o práci, o tom co si kdo koupil ,kde byl. Se mnou se o tom nikdy nebavili. Myslíte, že mě to nemrzelo? Samozřejmě mě to mrzelo velmi. Nevěděla jsem co dělat. Možná jsem nebyla nejhodnější sestra, ale chyběl mi někdo, kdo by si se mnou občas povídal, s kým bych se mohla doma "vykecat". Vzpomínám si na Silvestra v roce asi 2003. Všichni jsme si sedli a hráli Monopoly. Bylo to tak moc fajn, tak hrozně moc, byli jsme rodina, ale už se to nikdy neopakovalo, což mě dodnes mrzí. Zastesklo se mi po mladším sourozenci. Hrozně jsem milovala malé děti, zvlášť u kamarádky, která měla mladšího brášku, tehdy mimčo, který si chtěl pořád hrát. Máma jí řekla: "Běž si s ním hrát!" a ona otráveně zamumlala a sedla si k němu. Já jsem byla radostí bez sebe, když jsem si s ním hrála. Kamarádka si klidně četla knížku a já si hrála s jejím bráškou na zvířátka a všelijaké hry. Časem jsem potkávala lidi, kteří byli jedináčci. Záviděla jsme jim. Měli všelijaké vymoženosti a velmi dobrý vztah s rodiči. Byli pro rodiče to jediné co měli, měli obrovské kapesné a tak, znáte to…

Přála jsem si být jedináčkem, což byla hrozná chyba, protože později se mi to přání vyplnilo.

Teď se na to podíváme ze strany dítěte, který je jedináčkem. Jsou šťastlivci, kterým to nechybí, ale já si prošla obě změny a vězte nebo ne, nechtějte být jedináčkem…

Později se moje sestra nastěhovala k mojí babičce, která má dům a tam se zabydlela v jedné větší místnosti se svým přítelem. Byla jsem doma jen já a brácha. Občas mi něco řekl, udělali jsme si pizzu k večeři, stáhl mi nějaký film, pomohl s počítačem (s tím to vážně uměl). Později se odstěhoval ale i bratr - na kolej daleko pryč, na výšku. Prvních pár dnů to bylo samé "super"! "Jóóó!"… Později jsem si ale začala uvědomovat co se stalo. Jasně mi chyběla společnost. Měla jsem sice přátele ve škole a podobně, ale nebylo už nikoho, kdo by mi občas vlepil facku…
Kdo by na mě vykouzlil nějaký xichtík…
Kdo by na mě zařval…
Kdo by mi stáhnul film….
Kdo by se mnou jedl pizzu…
Komu bych vařila večeři…
Komu bych udělala k snídani tousty…
S kým bych chodila občas do kina nebo nakupovat…
S kým bych mluvila..
Kdo by mi pomohl s úkoly…

Když jsem přišla domů, dům byl prázdný. Nic. Nikdo. Ticho. Nebylo tam naprosto nic, ani bratr, který byl vždycky dřív doma než já a koukal na film na pc. Byla jsem tam sama. Chybělo mi to, ani nevíte jak! Sestra k nám občas přijede, ani nevíte jak je to krásné, když jí můžu obejmout. Ona nikdy nechápe proč, proč jí objímám. Ona se zdráhá, ale nechá mě, protože ví, že jsem ji dlouho neviděla. Bratr přijíždí občas na víkendy, ten mě na sebe nenechá šáhnout, ale nedokáže si představit jakou z něj mám radost. Snažím se konverzovat, začínám věty, ptám se… A on mě odbije…. Ale i když mi dá tu facku, i když ke mně není milý, i když je na mě naštvaný sebevíc - vždycky budu mít radost, že ho mám…

Říkáte si možná, já mám mladšího sourozence, to je něco jiného! Ba ne…. Kdybyste ho neměli…. Zkuste se zamyslet, kdyby tu nebyl -
Kdo by denně brečel, že si s ním nikdo nehraje?
Kdo by vás furt otravoval?
Kdo by si s vámi chtěl hrát na školu?
Kdo by vás objímal?
Kdo by vydával ten roztomilý dětský smích, když má radost ze hry?
Zkuste si to představit….
Že by vám chyběl - aspoň trochu…

Tím bych všem, kteří chtějí být jedináčci chtěla vzkázat - Zkuste si to přečíst… Zkuste se zamyslet.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nafik37-Tvoe SB Nafik37-Tvoe SB | E-mail | Web | 14. prosince 2008 v 17:46 | Reagovat

jj souhlasim bej jedináčem je hrůůůůůza!:(Třeba by mě to štvalo ae furt lepší než mí jenom rodiče....

2 Ennie Ennie | Web | 15. ledna 2009 v 21:47 | Reagovat

Já jsem na to skoro stejně - mám bratra staršího a 14 let, sestru o 9. Vlastně s bratrem jsem pořádně nikdy "nebydlela", nebo si to ani moc nepamatuju, protože když jsem byla malá, tak odešel na výšku. Sestra má zase miminko a je to dávno, co se oba odstěhovali. No i tak sestru vidím skoro každý den a mého synovečka jsem si zamilovala, ale bratr mi moc chybí, i když si často voláme..

U mně je jiné akorát to, že jsem nikdy netoužila po tom, být jedináčkem a své sourozence jsem vždycky milovala a oni milovali mně. Nevím, co bych bez nich dělala a nevyměnila bych je za nic na světě.. :)

3 Krk Krk | 23. května 2010 v 7:46 | Reagovat

Jo, taky mám staršího bráchu a je to přesně tak jak píšeš...Ale mám ho moc ráda, a nikdy bych nechtěla být jedináčkem...:-) Fakt krásná úvaha <3

4 Larrymow Larrymow | E-mail | Web | 27. dubna 2017 v 22:59 | Reagovat

join the new social <a href=http://onlinecasinos-x.com>casino</a> guide

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama